Moje cesta ke komunikaci začala v momentě, kdy jsem měla předat pozůstalost rodině a najednou jsem nevěděla, co jim vlastně mám říct. Stála jsem tam, cítila jejich bolest a měla pocit, že všechno, co bych mohla říct nebo udělat, je málo. Došlo mi, že nás to nikdo neučil, a přesto to k mé práci patří.

Když podobných situací přibývalo, uvědomila jsem si, že chci umět lidem lépe pomoci – nejen odborně, ale i lidsky. Nakonec jsem měla štěstí a dostala se do výcviku na zdravotnického interventa. Celý kurz byl pro mne velký zlom - naučil mě spoustu věcí. Dnes pracuji na oddělení podpůrné a paliativní péče, kde jsou těžké rozhovory o nemoci, smrti i naději každodenní součástí mojí práce. A i když to bývá náročné, právě v těchto chvílích si nejvíc uvědomuju, jak cenné je umět být s druhým člověkem, když mu není dobře.